Jaroslav Nauman se narodil dne 28. dubna 1881 v Praze, zemřel 4. prosince 1962 v Karlštejně. Povoláním magistrátní úředník v Praze, ale jinak básník, prozaik, fejetonista, popularizátor botaniky a nadšený alpínkář.
Od roku 1946 používal pseudonym Jaroslav Horný. Jeho básně zhudebňovali Karel Pospíšil (hra Kročeje, mužské sbory 28. říjen a Náš cíl, písňové cykly Sokolské písně, Písně junácké, Písně doby, Písně svobody), Josef Machoň (Plamenný ohni), Jaroslav Křička (Slávy den) i další hudební skladatelé. Je rovněž autorem pohádkových her a románů pro mládež.
Pro nás je podstatné, že napsal také dvě knihy o rostlinách. Mírně ochranářský akcent má jeho kniha Naše jehličiny. Sedmdesátosm reprodukcí fotografií všech druhů chvojin, rostoucích původně v republice Československé (Praha, J. Štenc 1925). V této populárně naučné knize popisuje všechny druhy původních jehličnatých stromů Československa a zároveň také zaznamenává na fotografiích některé památné a významné exempláře jednotlivých druhů.
Nadšenou oslavou zahradničení jsou jeho Skalky a skalničky. Hrst pokynů a rad pro pěstitele alpinek (Praha, Vesmír). Sice už v roce 1931 u nás vyšlo Zakládání alpin v domácích zahradách od průhonického vrchního komisaře Bohumila Kavky (1901–1977), v roce 1941 spatřilo v Chrudimi světlo světa také na svou dobu pozoruhodné Alpinum v zahradě zahradního architekta Josefa Vaňka (1886–1968), avšak skutečnou alpínkářskou perlou se stala až tato Naumanova kniha. Její první dvě vydání (1942 a 1944) byla cenzurována, až v poválečném třetím rozšířeném vydání z roku 1946 se Naumanův vypravěčský talent mohl projevit bez omezení.
Občas lze od dnešních skalničkářů zaslechnout, že tato Naumanova kniha je už zastaralá, v názorech překonaná. Nevím, snad, ale určitě je to jedno. To podstatné, co Nauman světu zanechal, totiž změnám nepodléhá – láska k přírodě, úcta k rostlinám a obrovská dávka lidskosti budou z jeho knihy vyzařovat navěky.
Je zajímavé, že Nauman ve své skalničkářské knize použil poprvé česká národní jména pro některé pěstované rostliny. Některá se ujala – patří k nim například jméno zlatice pro rod Forsythia, čechrava pro rod Astilbe nebo nemléč (Erinus).
Post scriptum: Přiznávám, že v případě Jaroslava Naumana jsem osobně naprosto nekritický. Byla to totiž právě jeho skalničkářská kniha, která zaujala mého dědečka natolik, že si na své zahradě postavil skalku. Jako správný dědeček–alpínkář o rostlinách i rád vypravoval, ohromující pro mě byly především jeho pohádky o rostlinách, jejichž náměty nezřídka čerpal právě z této Naumanovy knihy. A tak jsem si jako malý kluk mohl při dědečkových příbězích – a tedy vlastně společně s panem Naumanem – poplakat nad neplechami, které dokáží na zahradě napáchat ptáci, zamyslet se nad věrností druhé generace žab naší zahradní tůňky, radovat se z lartpourlartismu přírody při vzniku orchidejí a naučit se nesnášet dámy s paraplíčkem. A milovat řecký Olymp, o kterém dědeček povídal obzvláště rád, tedy především o vzácné a všemi alpínkáři ceněné plstnatce olympské (Jancaea heldreichii). Naumanova žertovná poznámka o tom, jak si jejími huňatými listy prokládají košíky olympské báby, když jdou na trh s vejci, byla v mém útlém dětství v podstatě ústředním motivem formování mého pozdějšího vřelého vztahu k celé antice. Jsem si jistý, že můj dědeček se dnes s panem Naumanem dobře zná, jistě teď rukou společnou a nerozlučnou nadšeně osazují nekonečné rajské zahrady.